BENEŠOV JIŽ ČTVRTÝM ROKEM CHYBÍ NA MAPĚ DESIGNBLOKU

Jana Málková, Design Cabinet, listopad, 2020

Na výstavě připravené letos pražskou Fragnerovou galerií ke stému výročí Bauhausu jsem si uvědomila, jak je škoda, že benešovské Muzeum umění a designu se svým původním týmem již čtvrtým rokem není součástí festivalu Designblok. Kromě jiného totiž postupně připravilo sérii výstav směřujících k uvedenému výročí, jejichž obsahem byly ukázkové sbírkové předměty z autorského okruhu této školy, jaké v Praze z úsporných důvodů nemohly být vystaveny.

O benešovském muzeu bylo známo, že nejen v oblasti volné tvorby, ale právě i v designu a architektuře používalo ojedinělé edukační metody, které např. umožňovaly laboratorní testování kvalit a jejich subjektivní zkoušení návštěvníky. Poslední z výstav spjatá s Designblokem prezentovala dřevěný sedací nábytek učitelů a žáků Bauhausu, který byl k dispozici jak ve formě hotových produktů, tak stavebnice, kdy si návštěvníci mohli židličky sami sestrojit z jednotlivých dílů. To ocenili zejména studenti designu, kteří muzeum s jeho cvičnou laboratoří rádi navštěvovali.

Fragnerova galerie připravila v rámci své výstavy také řadu přednášek a besed, z nichž jedna byla věnována metodám výuky na školách designu od Bauhausu po dnešek. Bohužel na ní nepadla ani zmínka o tom, v čem je Bauhaus inspirativní dodnes, a proč tuto inspiraci neumíme využít. Jde zejména o postupy vedoucí k lepšímu poznání člověka, pro kterého designéři tvoří. V tomto směru by bylo vhodné uvést jednu z mála škol, která si příklad z Bauhausu opravdu vzala v opravu hodnotné neformální rovin a není divu, že je proto mezi zasvěcenými považována za jeho pokračovatele. Jde o krakovskou Akademii umění, kde se design vyučuje teprve od 60. let minulého století. Škola má oborově velmi komplexní přístup k výuce a zařídila pro studenty mnohé specializované laboratoře, které jim v přímém kontaktu povědí o kvalitách více než jen běžné slovní přednášky konvenčně doprovázené promítáním. Vše jsem se dozvěděla na přednáškách v benešovském muzeu, které se s předstihem na slavné výročí soustředilo i vlastním výzkumem.

To jsou jistě přesvědčivé důvody, proč litovat, že Benešov na Design bloku vinou násilného zásahu sociální demokracie v roce 2017 již čtvrtým rokem chybí..





 

KE 30. NAROZENINÁM MUZEA UMĚNÍ A DESIGNU BENEŠOV

Julie Motyčka, MK ČR, 10. srpna 2020, ECHO

Má první osobní zkušenost s muzeem umění a designu byla při pracovním pohovoru s paní Annou Fassatiovou. Hned na první pohled mě zaujalo její neskutečné nasazení a energie, které z ní vyzařovaly. Během našeho setkání koordinovala řemeslníky, kteří v budově pracovali, na odborné úrovni se mnou vedla rozhovor a do toho vítala příchozí návštěvníky muzea. Mezi tím otevírala dveře zapomětlivým žákům umělecké školy, která sídlila v podkroví domu. V muzeu jsem pracovala pouze rok na pozici vedoucí sbírky a kurátorky. Byla to pro mě velmi užitečná zkušenost.

Naprosto překvapující pro mě bylo seznámení se s muzejní sbírkou, která byla obsáhlá nejen celkově, ale co do množství cenných děl od souborné sbírky fotografie, malby, grafiky, grafického designu i designu produktového. Co bylo pro mě také velkým překvapením, byl způsob akvizice, získávání předmětných děl do sbírky. To se dělo s naprosto minimálním či v podstatě nulovým rozpočtem, neboť muzeum dlouho pracovalo v mnohem skromnějších podmínkách než podobně velké instituce v Čechách. Především na základě promyšleného jednání pana ředitele Tomáše Fassatiho docházelo k bezplatnému darování uměleckých děl. Budování sbírky trvalo mnoho let. Při práci správkyně sbírky mě zaujala precizní a profesionální péče o jednotlivá díla. Kupříkladu sbírka fotografií byla ukládána do jednotlivých obalů ze speciálního nekyselého papíru. Ve své další bohaté praxi jsem se bohužel setkala často s tím, že ani ve velkých muzejních provozech s mnohem větším rozpočtem nebyla o díla pečovávána takto pozorně.

Během práce jsem se seznámila s dalšími aktivitami, které byly pro takto malou instituci výjimečné - koncepční sbírání grafického designu směřující ke každodenním produktům života vedlo např. o pozornost grafickému designu knih nebo obalů běžného zboží. Prostřednictvím takových sbírkových předmětů Fassatiovi upozorňovali na aktuální sociální a ekologické aspekty užité tvorby (velká papírová krabice s cornflakes tvoří jen reklamní poutač a mate spotřebitele - uvnitř je pouze malý pytlíček lupínků, který by sám o sobě jako obal stačil). Takový vzdělávací přístup znamená, že někdo přemýšlí o současné společnosti, klamání zákazníka, ekologii zbytečně velkých obalů a generování odpadů - to je přínosné muzeum současnosti.

Muzeum, bylo díky Anně a Tomáši Fassatiovým nadčasové. Sbírka designu, která patří do tzv. fenoménu doby (houbička na mytí nádobí, škrabka na brambory). Předměty, které laické veřejnosti mohou připadat jako naprosto bezcenná veteš, ale pro odborníka, který má vhled do podstaty životního stylu doby, klíčové. Názorné pro příští generace, které již nebudou umývat nádobí ručně a brambory škrábat jen pomocí robotu. To je muzeum vnímající společnost.

Co bylo ale v benešovském muzeu designu naprosto originální, byla expozice zabývající se teorií a praxí vizuální gramotnosti. V rámci International Institute for Information Design bylo již v 90. letech 20. století muzeum průkopníkem výzkumu praktické globální vizuální komunikace a metod výuky tzv. druhé gramotnosti. Později zde začala fungovat také laboratoř ukazující návštěvníkům komplexní vazbě interakci člověka, designu i architektury.

Pro někoho nezvyklé, ale pro poctivého odborníka taková činnost vyplývala z podstaty vzdělávacího poslání muzea jako takového. Sbírkotvorná činnost a následná péče, výzkumná činnost, výstavní i lektorská činnost, pořádání kulturních akcí apod.

Co ale je třeba připomenout nad rámec zmiňovaného u příležitosti třicátých narozenin originální benešovské instituce, byla intenzivní angažovaná péče vedení o všechny zaměstnance muzea. Lidskost a aktivní soucit se všemi bytostmi. Proto je pro mě velkým zklamáním, že na všechno se mávnutím podivného kouzelného proutku nyní zapomíná. Zapomnělo se na to, kdo muzeum založil a systematicky pracně vybudoval. Kdo mu obětoval desítky let svého života intenzivní prací. Je třeba se zpětně stydět za to, že během Husákova totalitního režimu nemohli Fassatiovi vykonávat kvalifikovanou práci a jejich Galerie F byla uzavřena, ale ještě více je nutné se stydět za to, že nedávno opět vinou politiků s podporou komunistické strany došlo k tak surovému a ponižujícímu ukončení působení manželů Fassatiových v Muzeu umění a designu v Benešově.

(Poznámka: Pokud by se někomu jevilo použití slov "surové a ponižující" příliš emotivní, nechť si srovná detaily nejhorších známých politických útoků na česká muzea, např. na České muzeum výtvarných umění.)

ON-LINE KONFERENCE O CENZUŘE a zneužívání politické moci s dopadem na vizuální umění

Jana Hábová, DesignCabinetWeb

Máte pocit, že u nás cenzura neexistuje? Ve své osobní umělecké praxi jste se se zneužitím politické moci nesetkali? Pak si uvědomte, že jste jen zatím měli štěstí a může se vám to kdykoliv přihodit.

Mnohé formy zneužívání moci politiků jsou poměrně skryté a není zcela snadné je identifikovat. Týkají se například upřednostňování některých sociálních skupin při rozdělování prostředků veřejných rozpočtů. V menších městech, která shodou okolností přispívají do kultury vyšší procento než stát, putují peníze více do neprofesionální než do profesionální sféry. Mnohdy také více na zábavní typ kultury, kterou si mají lidé platit ze svého než na kulturu vzdělávací, jež zasluhuje podporu. Různé městské prostory jsou za veřejné prostředky vyzdobeny především obrazy nebo dekorativní tvorbou amatérů. A zkuste o tom něco napsat do jediného místního média - radničního zpravodaje. Cenzura vám v tom spolehlivě zabrání. A to vše může být "demokraticky" posvěceno místními kulturními komisemi, jejichž složení si politici dokázali umně ohlídat. Nakonec i cenzurující redakční rady místních zpravodajů jsou obsazeny lidmi, kteří jsou v laickém prostředí považováni za "kulturní" pracovníky. A pokud si někdo z většího města řekne, že venkov mu nestojí za pozornost, dělá velkou chybu, protože jde o velký sociální prostor, který zásadně ovlivňuje kvalitu naší společnosti.

Velký prostor pro zneužívání moci mají politici vinou nedokonalé legislativy u kulturních institucí. Při tvorbě zákonů byl opomenut ochranný mezičlánek mezi příspěvkovými organizacemi a jejich zřizovateli ve formě správních rad nebo podobných orgánů. Politici si mohou pak dovolit znásilňovat jejich činnost nebo obsazování vedoucích i dalších funkcí velmi sofistikovanými způsoby, které jsou těžko napadnutelné i těmi nejschopnějšími právníky. Ve vizuální kultuře jsou v tomto směru známy např. nešťastné kauzy severočeských muzeí, Galerie Klatovy-Klenová, Rathova nechutná likvidace Českého muzea výtvarných umění nebo vrcholně ostrý a neetický útok na Muzeum umění a designu Benešov.

Pro velkou aktuálnost uvedeného tématu se rozhodl známý spolek českých umělců Skutek uspořádat 26. a 27. listopadu 2020 mezinárodní diskusní on-line fórum Censorship Strikes Back & Othes Tales. Mezi přednášejícími budou i hosté z Polska a Maďarska, zemí, které trpěly podobnou devastací hodnotových systémů jako my.

Podrobnosti naleznete na adrese: https://mailchi.mp/3cb9967a6776/censorship-strikes-back?e=86d12b1606>)

https://spolekskutek.us13.list-manage.com/track/click?u=4151c3042301376aa3d276d9e&id=af1a5afe39&e=86d12b1606

https://www.designcabinet.cz/censorship-strikes-back-othes-tales

ORIGINÁLNÍ BENEŠOVSKÉ EXPOZICE FOTOGAFIE JE ŠKODA

Bohuslava Nekolná, IID, Jiskra, Benešov, září 2020

Jeden z mála skutečně inspirativních benešovských místostarostů, pan Tomáš Podhola svého času poznamenal: Je výborné, že skvosty české fotografie benešovské sbírky umění jsou trvale zpřístupněny ve stálé expozici, jen ji musíme více propagovat, aby lidé věděli, co vzácného tu máme. Od té doby visel na budově muzea umění další poutač lákající návštěvníky k návštěvě originální expozice.

Kvalitní sbírku fotografie nebylo jednoduché shromáždit a nedošlo k tomu náhodně. Zakladatel muzea Tomáš Fassati byl totiž v 80. létech ředitelem uznávané Galerie F v Banské Bystrici, která se věnovala statické i filmové fotografii a grafickému designu. Tato instituce vstoupila do dějin programem, který pravidelně překračoval hranice povolené totalitním systémem. Docent Josef Moucha ze Slezské univerzity k tomu říká: "Na Slovensku požívaly nejlepší odbornou pověst dvě galerie. Jednou z nich byl komunisty pronásledovaný a roku 1986 uštvaný projekt Galerie F Tomáše Fassatiho." (Fotograf 18, Praha, 2011, s. 112) "Galerie F v jistém smyslu předběhla svou dobu, a to v celoevropském kontextu. Byla inspirativním prototypem kulturní instituce komplexně se věnující fotografii a filmu." (Bronislav Štěpánek, Slezská univerzita) Historik umění Moravské galerie v Brně, Antonín Dufek k tomu dodává: "Statečný Fassati uspořádal v roce 1980 nezapomenutelné sympozium. Velké zvětšeniny Jindřicha Štreita tam zapůsobily jako zjevení, a není divu, že o pár let později přivedly fotografa do vyšetřovací vazby." (Fotograf 18, Praha, 2011, s. 3) O mnoho lépe nedopadl ani ředitel Galérie F, který charakteristicky pro tehdejší dobu skončil s vysokoškolským diplomem jako topič a uklízeč. Po sametové revoluci však taková osobní historie budila respekt a česká odborná veřejnost Fassatiho snahu o vybudování kvalitní fotografické sbírky v Benešově všestranně podporovala.

Je třeba připomenout, že benešovská stálá expozice vznikla v 90. létech v době usilovných snah o realizaci projektu Národního muzea fotografie. Protože se stále nedařilo najít pro něj vhodné prostory, ujal se iniciativy ředitel benešovského muzea umění alespoň v malém a vytvořil první stálou tuzemskou expozici fotografické tvorby. Díky promyšlenému instalačnímu systému nabízela pohled do historie prostřednictvím prací mnoha desítek osobností, a tak ji později rozsahem nepřekonala další stálá expozice vytvořená v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Národní muzeum fotografie nakonec vzniklo v Jindřichově Hradci, ale nedostatečný sbírkový fond mu instalaci stálé expozice neumožnil.

Benešovská stálá výstava byla ve své době originální v několika rovinách. Díky specifiku své sbírky prezentovala nejen tradiční sběratelské originálové techniky, ale i další distribuční formy, ve kterých fotografie v praxi fungovala. Díla byla instalována nikoli v konvenčních rámovaných paspartách, ale ve tmavých plochách, které podle nejnovějších poznatků kognitivní psychologie umožňují plně vnímat jemné tmavé polotóny. Dalším specifikem expozice byla dnes již běžná elektronická média prezentující díla známého Scheuflerova Elektronického muzea fotografie, i další která nemohla být vystavena a bylo vhodné je doplnit do vývojového kontextu.

Z odborného i vzdělávacího hlediska bylo užitečné, že paralelně se sbírkou fotografické tvorby vznikala promyšleně strukturovaná sbírka designu fotografické a filmové techniky, která během několika let nabyla značného rozsahu. Čekala ji také trvalá instalace po plánované rekonstrukci interiérů. Měla být doplněna podle dobových trendů o dvě interaktivní části - malou fotolaboratoř a příruční fotoateliér, kde by si veřejnost zkoušela tradiční postupy, které se dnes již nepoužívají. Takové vzdělávací prvky u nás zatím neexistují.

Benešovskou stálou expozici oceňovala nejen odborná, ale i široká veřejnost, neboť jde o médium sdílné a oblíbené. Do muzea proto jezdili návštěvníci nejen z nedaleké Prahy, ale i z dalších míst republiky a náhodní zahraniční turisté, kteří po prohlídce Konopiště přijeli do centra města, byli mile překvapeni, že zde najdou shromážděn zajímavý vzorek české historie umění, proslulé po světě takovými jmény jako Sudek nebo Drtikol..

Úvodní zmínka o Galerii F nám má připomenout, že proti svévoli politiků není kultura chráněna ani v demokracii. Když v roce 2016 došlo k pokusu zcela proti profesním pravidlům sloučit benešovské muzeum umění s komerční zábavní institucí, podnítilo to profesní podporu z mnoha stran. Nakonec se pro sbírkotvornou instituci likvidační slučovací akci nepodařilo zabránit náměstkyni ministra kultury PhDr. Matouškové ("Věřila jsem, že Benešov si svého rodinného stříbra umí vážit!"), ale šťastnou shodou okolností odpovědnému uvážlivému občanu, bývalému zastupiteli města za ČSSD Doc. Votrubovi ("Pan Fassati už jednou trpěl za totality, přeci nebude trpět znovu!"). Vnímavým pozorovatelům známá pozdější napětí na benešovské radnici však odborníky respektovaný původní koncept benešovského muzea opírající se o netradiční vizi služby umění životu stejně ukončila a stálé expozice včetně fotografie byly nahrazeny odlišnými aktivitami, běžnými ve většině muzeí umění.

Tento text je malým příspěvkem k letošnímu 30. výročí založení instituce, jejíž historie průběžně, ale zejména v době největšího rozkvětu muzea po roce 2010 přinesla mnoho obdivuhodných aktivit.

MUZEUM UMĚNÍ A DESIGNU BENEŠOV 2017: Dobře utajená akvizice a násilně zavřená výstava přírůstků

Anna Fassatiová

Nedávná iniciativa českého ministerstva kultury podpořit nákupy soudobé tuzemské tvorby užitečně oživila diskusi o stavu a koncepci sbírek našich muzeí umění. Katherine Kastner například uvedla ve svém článku v časopise Respekt (16/2017), že jediné veřejné galerie, o kterých se ví, že systematicky rozšiřují sbírky soudobého českého umění jsou klatovská, chebská a pražská (GHMP). Po několik let se informacím o přírůstcích věnoval ART+ANTIK, kde však původní pečlivý sběr dat posléze nahradila neprofesionální nahodilost. Nepomohla ani vlastní propagace některých galerií. Není proto divu, že veřejnost nebyla informována např. o sbírkotvorné aktivitě benešovského Muzea umění a designu, které se věnuje nejen volné, ale i užité tvorbě. Přírůstky byly zejména v oblasti malby a designu za posledních několik let natolik zajímavé, že se ústav rozhodl z nich připravit v lednu 2017 výstavu. Ta se shodou okolností stala zřejmě první výstavou umění u nás po roce 1990, která byla týden po své instalaci násilně politiky uzavřena i s celým muzeem. V prvních dnech si ji však stačili prohlédnout mnozí návštěvníci, přičemž ti ze vzdálenějších míst republiky charakteristicky konstatovali, že v Benešově tak hodnotnou sbírku nečekali.

Každá ze sbírkových kolekcí benešovského muzea umění má svou vlastní koncepci. Ta se u malby a prací na papíře shoduje s požadavkem Tomáše Vaňka (ve stejném čísle RESPEKTU) "... pomocí kvalitních děl reprezentovat důležité tendence v příběhu umění posledního půlstoletí." Stručným dokladem snad může být v tomto případě výčet jmen umělců uvedené výstavy přírůstků: Babák, Bělica, Beránek, Bolf, Bornová, Boštík, Brázda, Bukovský, Černický, David, Franta, Grygar, Haloun, Hodonský, Hísek, Jaromír99, Koblasa, Kolíbal, I. Komárek, Lomová, Malina, Merta, Ouhel, Paul, Ramdan, Richterová, M. Rittstein, Sopko, Sozanský, Sukdolák, Sýkora, Šalamoun, J. Šerých, Šimotová, Špaňhel, Titlová, Viková, Zavadilová, Ženatá.

Vedle nákupů se v této sbírkové kolekci dařilo muzeu získávat i drobné dary nebo celé pozůstalosti. Zásluhou Jiřího Šetlíka a Jiřího Vovse (Sdružení Paměť) to byla například velká část pozůstalosti českého malíře tvořícího v 70. a 80. létech v Paříži, Zdeňka Kirchnera, která byla prezentována v létě 2016 v Muzeu Kampa.

Jinou koncepci má kolekce fotografie, která mapuje českou i slovenskou tvorbu od jejích počátků v 19. století do současnosti. Je z ní vytvořena první stálá české expozice vývoje fotografické tvorby, jejímž atypickým specifikem je prezentace nejen tradičních fotochemických autorských originálů, ale i dalších distribučních technik, ve kterých se fotografie přirozeně vyskytovala, resp. byla pro ně přímo určena. V současnosti digitalizace tento svébytný problém poněkud nivelizuje. Sbírková kolekce fotografie byla vytvářena v 90. létech a od té doby není rozšiřována tak, jak by odpovídalo původním záměrům. Přírůstky posledního roku charakterizované např. jmény Bromová, Kolečková, Králík, Jirásek, Lauschman, Postupa, Štreit, jsou spíše náhodné a vyžadují do budoucna návrat k soustředěné akvizici. Kvalitní fotografie (od známých i méně známých autorů) byla ovšem velmi systematicky sbírána v mnoha kolekcích grafického designu, jako jsou pohlednice, kalendáře ad.

Systematická probíhá v muzeu v posledních létech zejména v oblasti designu, který nyní instituci nejvíce charakterizuje. Návštěvníci mají na tabletech i v médiatéce k dispozici podrobně zpracovanou několikaset stranovou ilustrovanou publikaci - Průvodce koncepcí a sbírkovými kolekcemi designu, z nichž některé soubory jsou vystaveny ve stálé expozici. Ta měla z části z prostorových a finančních důvodů provizorní charakter, a proto v závěru roku 2016 začala ve spolupráci se Studiem Olgoj Chorchoj příprava na nové atraktivní instalaci ve dvou nových prostorách.

Design ovšem nezbytně také tvořil protipól volné tvorbě na výstavě přírůstků. Nebylo možné jej vynechat, ale nebylo také snadné jej s malbou, kresbou a grafikou v jednom prostoru skloubit. Z velkého počtu přírůstků různorodých kolekcí bylo vybráno jen několik souborů. Jeden byl tvořen šperkem, kde byly zastoupeny jak práce osobností (Eisler, Jiřičná), tak studentů či absolventů UMPRUM (např. Houdková, Řezáčová), kterým dělá muzeum opakovaně výstavy a nakupuje jejich práce do sbírky. Další vystavená kolekce se věnovala vývoji domácí elektrotechniky, kterou muzeum vyhledává nejen po bazarech celé republiky (např. tvorbu designéra Lachmana), ale i na skládkách elektroodpadu. Svébytný soubor byl věnován náramkovým hodinkám, ať už známých značek (Braun, Prim, Casio, Braun ad.), tvůrců (Olgoj Chorchoj ad.) nebo technologicky nejvyvinutějších v podobě miniaturních mobilních telefonů (Samsung Gear, iWatch). Poslední z vystavených kolekcí byla pro benešovskou sbírku designu charakteristická. Šlo o několik vývojových řad různých značek fotopřístrojů (Nikon, Praktica, Polaroid ad.). Pro fototechniku byla v muzeu připravována jedna ze dvou nových stálých expozic designu, která počítala i se dvěma interaktivními pracovišti - malou fotochemickou laboratoří a malým fotoateliérem umožňujícím návštěvníkům zkoušet nasvětlování a kompozici drobných předmětů snímaných např. pro reklamní účely.

Úvodní část i následující text naznačily, že nejde o recenzi výstavy, ale informaci o souvislostech, které jsou v českém muzejnictví také důležité. Výstava se totiž stala jednou ze záminek politického útoku nového vedení města, které se zmocnilo radnice pučem uprostřed volebního období v lednu 2016. Na celkový a skutečně objektivní popis není ještě pravý čas. Stojí za to však vyzvednout alespoň zcela nekompetentní kritiku výstavy a s ní celé akviziční činnosti muzea z úst politiků. Ve výše uvedené diskusi časopisu RESPEKT Tomáš Vaněk výstižně říká, že akviziční činnost musí být výsledkem práce odborníků dlouhodobě se zabývajících historií a teorií daného oboru umění, kteří osobně garantují kvalitu výběru jednotlivých děl. Takový přístup platil v Benešově nejen pro akvizici fotografie a designu, což ve svých recenzích potvrdily i osobnosti oboru ze zahraničí, např. profesor J. Michl (Vysoká škola architektury a designu Oslo) nebo docent Z. Kolesár (VŠVU Bratislava). Ti však neměli společně s muzejní radou v benešovském prostředí rozhodující váhu proti názorům místních politiků a výstava byla pod různými záminkami po týdnu trvání společně s celým muzeem uzavřena.